Samozahřívací polšářky
Pomůcky: kádinka nebo Petriho miska, mikrovlnná trouba
Chemikálie: 100 g trihydrátu octanu sodného, 25 ml destilované vody
Postup
K demonstraci tohoto efektního jevu postačí zahřát v kádince nebo Petriho misce směs přibližně 100 g trihydrátu octanu sodného zvlhčeného přibližně 25 ml destilované vody, dokud nedojde k rozpuštění všech krystalků. K ohřevu se nejlépe osvědčila mikrovlnná trouba. Můžeme ale použít i elektrickou plotýnku nebo vodní lázeň. Zcela roztavená směs se poté ponechá samovolně vychladnout na pokojovou teplotu. Krystalizace se aktivuje vhozením malého množství octanu sodného, nebo třením skleněné tyčinky o stěnu.
V případě, že máte k dispozici octan sodný pouze jako bezvodý, nebo se nedaří směs během chladnutí udržet kapalnou, je vhodné množství přidávané vody postupně navyšovat až do bodu, kdy u horkého roztoku přestanou být patrné zárodky krystalů vznikající na hladině.
Další typy polštářků
Z chemického hlediska jsou také velmi zajímavou alternativou jednorázové zahřívající polštářky založené na pozvolné oxidaci směsi pyroforického železa. Můžeme se s nimi nejčastěji setkat v podobě drobných zatavených sáčků v balení sušeného masa nebo arašídů. Na rozdíl od běžnějších sáčků obsahujících kuličky silikagelu není jejich hlavním účelem vázat vlhkost, ale lapat vzdušný kyslík, který by mohl způsobovat žluknutí. Jeden gram železa je totiž schopen na sebe navázat až 300 ml kyslíku. Díky exotermnímu charakteru této reakce můžeme její průběh sledovat v podobě vznikajícího tepla:
Porovnání záběrů z infrakamery s fotografií aktivované samozahřívací náplasti a jejího obsahu (nahoře) a čerstvě otevřeného sáčku absorbujícího kyslík v balení potravin (dole).
Samotné železo potřebuje k zahájení oxidace relativně vysokou vzdušnou vlhkost. Směs v sáčcích proto zpravidla obsahuje také chlorid sodný, který na sebe dokáže navázat i stopy vlhkosti a reakci urychlit. Další přísadou pak bývá i jíl nebo aktivní uhlí, které díky svému velkému povrchu slouží jako nosič i jako prostředek schopný vázat nepříjemné pachy.
Vedle konzervace potravin jsou větší verze těchto polštářků také využívány i jako samozahřívací náplasti pro léčbu bolavých zad. Jak je patrno i z porovnání teploty náplasti a jejího volně vysypaného obsahu vpravo nahoře na Obrázku 2, množství dostupného kyslíku je limitováno polopropustnou membránou. Nehrozí proto popálení v důsledku nadměrného množství uvolněného tepla a náplast vydrží rovnoměrně hřát až po dobu 12 hodin.
Komerční provedení samozahřívacích náplastí na bolavá záda založených na pozvolné oxidaci pyroforického železa.